S výjimkou čínského města Che-fej (anglicky Hefei) znějí názvy míst, kde se nacházejí hlavní testovací centra společnosti Continental, tak trochu „skandinávsky“. Ale věřte, že jen Arvidsjaur se nachází opravdu ve Švédsku, zatímco Uvalde leží v Texasu a Jeversen je vesnice severně od Hannoveru v Německu. Zde se rozkládá na 160 hektarech nejstarší polygon a hlavní testovací základna německého výrobce pneumatik, kterou jsme těsně před uzávěrkou tohoto čísla navštívili.
Prologem zajímavého a velmi komorního setkání, kdy se pětici novinářů z Česka a Slovenska věnoval zhruba trojnásobek pracovníků Continentalu, byla návštěva protektorovacího závodu ve Stöckenu, což je rozsáhlý průmyslový komplex kolem Mittellandkanalu. Nové pneumatiky se tu od roku 2009 nevyrábějí, ale již přibližně třináct let tu funguje moderní závod na výrobu nákladních protektorů. Dále jsou zde rozsáhlé skladovací prostory pro nákladní pneumatiky, které se momentálně rozšiřují a modernizují, a také místo funguje jako „technologický hub“ pro výzkum a vývoj. A to nejenom pneumatik, ale i strojů na jejich výrobu, protože Continental si některé z nich vyvíjí a vyrábí sám.
Continental jako prémiový výrobce pneumatik klade důraz na udržitelnost, a tak výrobní linku ve Stöckenu považuje za důležitý, ale zdaleka ne jediný počin v tom, co nazývá ContiLifeCycle – uzavřený životní cyklus pneumatik. Protektorují se výlučně kostry koncernu Continental, a to ve třech směnách šest dní v týdnu. Roční produkce se počítá v desítkám tisíc kusů ročně a závod má za svou poměrně krátkou existenci na kontě již přes milion neprotektorovaných pneumatik.
Od naší poslední návštěvy v roce 2024 se hodně změnilo, patrný je zejména důrazný krok k vyšší automatizaci a robotizaci. Procesy, jako drásání koster či aplikace běhounové směsi na kostru, jsou plně automatické, přičemž manipulaci obstarávají roboty. V případě navalování to vypadá tak, že operátor pouze naťuká pár čísel na monitoru, zavře klec a celý proces probíhá automaticky. Jeden extruder vytlačuje z gumového pásu kruhový profil, který připomíná kabel, zatímco další extruder jej přeměňuje na tenké proužky, které se samy aplikují na otáčející se kostru. S tou manipuluje pouze zmíněný robot. Také přeprava mezi jednotlivými stanovišti se uskutečňuje prostřednictvím elektrických robotických vozíků, které neslyšně putují sem a tam. Vypadá to, že si jen tak krátí čas, ale opak je pravdou – každý centimetr jejich jízdy má svůj důvod a účel. Jen občas si zajedou „odpočinout“ do nabíjecí stanice. Roboty jsou stále jenom stroje, ale nemohu se zbavit dojmu, že tu získávají tak trochu lidský rozměr. To když například jeden z robotů uchopí navalenou kostru, umístí ji do jedné z polic a pak si to jakoby „rozmyslí“, znovu ji uchopí, vytáhne a umístí o patro výš. Jako by si uvědomil, že se „spletl“, a opravuje svou chybu.
Celý článek si přečtěte v Pneu revue č. 2 / 2026, která vychází již za několik dní.
