U svého modelu Type 35 použil Bugatti místo tradičních tenkých drátů aluminiové kolo s osmi plochými paprsky a integrovaným brzdovým bubnem. Premiéra vozů při Grand Prix v Lyonu nedopadla nejlépe – nikoli však kvůli diskům, ale pneumatikám. Vlivem chyby při vulkanizaci došlo u několika vozů Bugatti k separaci běhounu. Bugatti hliníkovým kolům bezmezně věřil a pokračoval v jejich vývoji. Pochopil i jejich přednosti v oblasti aerodynamiky a v účinnějším odvodu tepla. Prstenec montovaný na vnější stranu kola nejdříve 32 a později 24 šrouby bránil pneumatice v sezutí i při ostrém průjezdu zatáčkami. Montáž kola pomocí centrální matky umožňoval rychlou výměnu v boxech. Ke všem zmíněným výhodám se přidávala nižší hmotnost. V konečném součtu měl Type 35 přesnější řízení, lépe brzdil a měl komfortnější zavěšení než ostatní soudobé závodní vozy. Závody tehdy trvaly mnoho hodin a několik dní, takže všechny výhody vozu se podepsaly i na menší únavě závodníků a jejich větší koncentraci. V průběhu dalších sedmi let Bugatti vyráběl sedm různých typů hliníkových kol pro závodní modely 35, 39 a 51, a to ve dvou variantách – 19- a 20palcové. Časem se stala osmipaprsková aluminiová kola druhým rozpoznávacím znakem vozů Bugatti, vedle tradičního chladiče ve tvaru podkovy.
A vývoj pokračuje až do dnešních dnů. Poslední model Bugatti – Divo – je vybaven speciálně kovanými koly z lehkých slitin na bázi hliníku. Kola i pneumatiky jsou vystaveny extrémní zátěži a g-silám, které způsobují, že např. ventilek o hmotnosti 18,3 g má při plné rychlosti 400 km/h hmotnost 55 kg. Při této rychlosti se kolo otočí padesátkrát za sekundu. Laboratorní zkoušky se uskutečňují mimo jiné na testovací stolici NASA, vyvinuté pro testy pneumatik raketoplánů. Bugattiho idea hliníkového kola tak přežila do dnešních dnů a díky současným technickým možnostem se posouvá do nevídaných výšin. A vývoj se nezastaví ani v budoucnu.
