Nein! Nein! Nein!
Finanční ředitel Michelinu Yves Chapot pronesl nerad větu, které se snad dá i věřit: „Průmysl výroby pneumatik vstupuje do velmi nestabilního prostředí.“ Jak až nestabilního?
Nejčastější tři odpovědi na nejčastější tři otázky tohoto roku jsou:
Nevím.
Nejsou.
Nebudou.
Proč?
Popořádku.
Příčina příčiny
Výroba nákladních pneumatik se za posledních padesát let měnila „pouze“ z pohledu uplatnění nových technologií, vycházejících z aktualizovaných technických a ekologických norem a požadavků.
Ty pilíře, na kterých výroba stála – logistické trasy pro dovoz surovin a komponentů včetně námořních, dodavatelé těchto surovin a komponentů a jejich dostupnost, relativní dostatek a výkon energetiky a dostatek přepravních kapacit včetně námořních, rezerva kvalifikované pracovní síly a její ochota se nechat zaměstnat v odvětví – to vše bylo až do pandemického roku 2020 v rámci možností stabilní a pevné.
Vyrábělo se to a tolik, co trh žádal. Dostupnost, termíny a objemy byly předvídatelné a garantované. Ceny stabilní. Vývoj rovnoměrný.
Vše pochopitelně posuzuji optikou dnešního neklidu.
Asynchronnost zásahů a dopadů karanténních opatření v různých zemích narušilo pevné a roky budované dodavatelské vazby a řetězce.
Masová úmrtí, nemocnost a nemožnost udržet pracovní sílu v původní kondici na původním místě lokace výroby vyvolaly globální chaos.
Do té doby fungující formát praktické rovnováhy nabídky i poptávky byl rozmetán.
Konkurenční boj ekonomik a výrobců už nebyl běh na jednom atletickém oválu, kdy startér vypouští v jeden okamžik na tartan tlupu borců s různými předpoklady, talentem a schopnostmi.
Najednou byl stadion uzavřen, zbloudilí borci tu zmateně sprintovali, tu se nemohli dostat ze šatny na start a časomíra byla na neurčitou dobu vypnuta. Žádní diváci, žádné medaile.
Just-in-time?
Zapomeňte, to skončilo.
Obchod jako vždy
Upřímně a s veškerou úctou k obětem: tak konzervativní obor, jakým je výroba a prodej pneumatik, už nějakou facku potřeboval. Půl století nerušeného plánovaného růstu narazilo na zeď parametrů udržitelnosti života planety. Pokud si někdo do covidu-19 vážně myslel, že svět globálním není a nebude a potrhlé skupinky ekologů jsou šílenci a anarchisté, snad prozřel.
A snad se oči otevřou těm, kteří věří tomu, že o výrobním programu automobilek bude rozhodovat česká vláda, a ne protřele prozíravý majitelský hlouček, který pravidla a limity udržitelného rozvoje chápe. Protože musí. Tam už mají jasno. Nezvratně. O osudu českého automobilového průmyslu rozhodne to, zda se gigafactory na baterie pro elektromobily postaví u nás, nebo ne. A ne to, zda se vůbec někde postaví.
Daleká perspektiva? Ne, otázka dvou pětiletek. Ne víc.
A tam, kde se rozvíjí automobilová výroba, se budou více než jinde vyrábět nové pneumatiky. Jiné než dřív. Strašení zlobivých dětí a seniorů svěžím vichrem Green Dealu má stejné základy a motivy, jako omdlévání britským dam při spatření čoudu parní lokomotivy.
Ďábel na obzoru.
Uhlí na plný pln
Pokud chceme pochopit skutečné příčiny deficitu pneumatik u nás i v Evropě, musíme se na skok zastavit v Číně. Jako vždy.
Ještě minulý rok se zdálo, že Čína se z covidové brzdy a kotvy vymaní jako první. Výroba jela, pneumatiky se kutálely.
Prvním klackem pod nohy byly a jsou ceny a omezenost námořní dopravy nejen na trase Asie – Evropa, ale také (což má vliv i na náš trh) Asie – Rusko. Devítinásobek zdražení tarifu za námořní dopravu jsme se skřípěním zubů skousli. Nedostatek energie v čínské ekonomice je další velkou ranou. Čína je v sevření energetické krize z několika důvodů: vlastní zpřísnění emisních norem (v Donyingu jsme se nemohli ve smogovém mračnu nadechnout a v Šanghaji je rouška roky nutným doplňkem garderoby), nedostatek uhlí (Čína z politických důvodů vyhlásila embargo na dovoz uhlí z Austrálie, ovšem ta je největším exportérem do Číny) a silná poptávka průmyslu. Poptávka vytlačila ceny energií globálně tak vysoko, kde nikdy nebyly, a hle: už tam jsou zase.
Čína se zavázala, že letos sníží emise o 3 %. Což není málo a odporuje to pištění části české politické scény o tom, že Evropa je v omezování skleníkových plynů jediná na světě.
Celý článek si přečtěte v PR č. 4/21
