Procházíme se po pozemku obklopujícím jeho hornopočernický pneuservis. Jste v těsném sousedství jedné z páteřních pražských komunikací, Štěrboholské spojky, ale připadáte si jak na letní louce někde na Šumavě. Nad rybníčkem poletují vážky, kolem úlů bzučí včely, všude plno zeleně, lučních květů a stromů. Sepětí s přírodou je pro Jindřicha Šafránka „živou vodou“. V Úhrově na Havlíčkobrodsku koupil statek, chová krávy, těží kůrovcem napadené dřevo, a protože stěží najde v okolí pilu, která by mu jej zpracovala, nedávno koupil katr a hoblovku a řeže si fošny sám. Musel koupit i starý zetor a vyvážečku, protože majitelé posledních tří v obci se nechali zaměstnat jako úředníci a městští strážníci. Okolní zemědělci, jak říká, nepěstují plodiny, ale vyrábějí energie, a ještě k tomu dostávají dotace. Jejich obří traktory se již nevejdou na tradiční polní cesty, a tak jezdí po polích a devastují je. Jindřich Šafránek nezastírá, že tento svět není podle jeho gusta.
Poslední větší rozhovor jsme dělali přesně před deseti lety. V té době se celá ekonomika potácela v krizi, dnes je situace zcela opačná – máme za sebou dlouhá léta ekonomického růstu. Kopíruje stav pneuservisní branže dobrou kondici naší ekonomiky?
Jakékoli služby, jakákoli práce tohoto typu naráží na jeden základní problém. Tehdy to byla finanční krize, zatímco dnes je tu krize lidská, krize pracovní síly. Enormně stoupají nároky na to, abyste byl schopen ohodnotit zaměstnance, aby vám do práce vůbec přišli. Tehdy nebyly peníze, dnes peníze jsou, ale nejsou lidi, kteří by tu práci dělali. Sociální podpory jsou na takové výši, že lidi nenutí pracovat. Roste zadlužení domácností, lidé očekávají, že pokud po nich politici chtějí jejich hlasy ve volbách, musejí je z průšvihů vytáhnout. Mzdy v privátním sektoru chtě nechtě musejí kopírovat mzdy státních zaměstnanců, ale nikdo se neptá, kde na to má soukromník vzít. To, že je práce člověka, který musí rozebrat a složit auto, garantovat jeho bezpečnost, ekonomický provoz a podobně, zdaněna 21 %, považuji za nestydatost. Největší růst nákladů jsme měli v posledních letech ve mzdách. A zaměstnance zajímá jen to, kolik skutečně dostane na ruku, ne to, kolik za něj firma zaplatí na daních a odvodech.
Na trhu jste bezmála třicet let. Máte stále motivaci?
Ve svých téměř 74 letech se cítím zaplať pánbů zdráv. Fyzická práce mi ohromně pomáhá, stabilizoval se mi tlak a říkám si, že kdyby mně to přestalo fungovat v hlavě, zakrním a ta zubatá s kosou si pro mě přijde. Takže motivaci mám proto, že chci uniknout té zubaté.
Celý rozhovor si přečtěte v Pneu revue č. 3/2019
