Ahoj ve spolek. Jak jsem se dostal ke gumařině? V roce 1988 jsem dokončil VŠCHT v Pardubicích (jsem ing. chemie) a pak jsem šel na 12 měsíců bránit vlast a po vojně jsem hledal práci. V oboru mně v té době nabídli nástupní plat cca 1600Kč měsíčně - nic moc. Jelikož jsem po celou dobu vysoké školy chodil na brigádu do pekárny v HK jako řidič na rozvozu a peníze tam byly velmi dobré, tak jsem se zeptal na nástupní plat jako řidič a odpověď byla 3500Kč a více. Takže s vysokoškolským diplomem jsem šel na rozvoz pečiva. Peníze byly, ale nebyl jsem svým pánem, což mě vedlo k tomu, že to zkusím jako živnostník a protože jsem měl blízko k autům, tak něco od aut. Začal jsem v roce 1996 s "kapitálem" 30000Kč v garáži s prodejem pneumatik, ale zákazníci chtěli též gumy ihned nazout (jinak to byl velký problém vůbec prodat), což mě vedlo ke koupi starých mašin (do bývalé prádelny) a první náznak servisu byl na světě. Od té doby se hrabu stále v pneumatikách. Velká výhoda je v tom, že firmičku mám doma na dvoře, nikam nedojíždím, nikomu neplatím nájem. V roce cca 1998 jsem zavedl (asi jako první v HK) ceník prací podle druhu nabytí pneumatik (systém slev na práci), který se teď používá skoro ve všech pneuservisech. Na podzim roku 2014 jsem se doslova "uštval" a skončil jsem v nemocnici. To bylo pro mě prvním velkým impulsem, že se musím začít trochu šetřit a začít regulovat provoz pneuservisu tak, aby se tato situace již neopakovala. Nebylo v mých silách každému v sezóně vyhovět. Vize byla, ale jak na to? V roce 2016 pohár mé trpělivosti přetekl a začal jsem v sezóně odmítat kolenovrty (viz. článek o mě v Pneurevue 2/2018). Uvidíme, jestli se tento postup stane během několika let běžným i v ostatních servisech. Ale v každém případě zkusit se má všechno, takže => Nebojte se, přidejte se!!