PNEU REVUE 4 / 22

Dnešní doba je specifická tím, že podobně jako v dobách „reálného socialismu“ převládá poptávka nad nabídkou. Nevím, jak to je možné, ale je to tak. Zrovna dnes jsem se o tom přesvědčil při návštěvě jednoho autoservisu, inzerovaného pojišťovnou Uniqa jako „partnerského“, kam jsem zajel sondovat možný termín naprosto banální opravy laku. Jelikož se servis nachází blízko míst, kde denně jezdím, považoval jsem to za nejefektivnější způsob, jak uskutečnit první kontakt. Se zlou jsem se potázal. Nejdříve jsem dostal za vyučenou, že nebyla sjednána „schůzka“, načež následovala tiráda o tom, kolik mají práce a jak ji nestíhají. Svoji neschopnost vlastně vydávali za přednost hodnou obdivu. No nic. Na Uniqu jsem napsal, že na to nejsem zvědavý a ať mi doporučí jiný servis v okolí. Tak uvidíme.

Nedávno jsem na toto téma hovořil se svými dvěma příbuznými. Jedna žije v Kalifornii, má úspěšný psí hotel v L.A., a celá její rodina je poměrně kritická k současným poměrům v USA. To, že v Česku neseženete kominíka, však nechápala: „Tak to tady teda ne. Tady když něco potřebuješ, zavoláš osmi firmám a každá ti hned pošle nabídku. A všichni se předhánějí a snaží se tu zakázku dostat.“ Podobně hovořil i můj bratranec, který podniká ve stavebnictví v sousedním Rakousku. I tam jsem nabyl dojmu, že se musí opravdu hodně „ohánět“, prací žije permanentně on i jeho manželka, která mu pomáhá. A oba dva to považují za naprostou samozřejmost a možnost pracovat „na sebe“ spíše za dar a privilegium než jako důvod k nářkům, stížnostem a nadávání.

Často mám pocit, že to české horečnaté „nestíhání“ je především příčinou neefektivity, špatné organizace práce a neochoty dělat věci jinak, než jsem zvyklý. V práci sice trávíme hodně času, ale výsledek tomu neodpovídá. Také ta naše do nebe vynášená nízká nezaměstnanost je ve skutečnosti přezaměstnanost a vlastně jen důsledek nízké produktivity. Nebo její začátek, nevím. Samozřejmě netvrdím, že to platí všude, ale mám pocit, že minimálně ve sféře OSVČ a malých firem je to velmi typické. Neefektivitu často provází chaotická komunikace, nespolehlivost, nesoustavnost. Jindy zase zbytečná horlivost a přehnaná výřečnost. Nejdříve deset e-mailů za tři minuty a pak třicet dnů ticho. Jsem přesvědčen, že firmy tohoto typu do podnikání prostě nepatří.

Z toho mi vychází: vážit si zákazníka, i když mám momentálně pocit, že jich mám na každém prstu deset a „nestíhám“. Nebát se říci svůj názor a klidně i odmítnout, ale slušně a zdvořile. Nemstít a nevysmívat se zákazníkům, kteří mají hluboko do kapsy a ptají se na cenu. Bude jich stále víc. Ale dost možná i tak málo, že budou nakonec vzácní a vážení. Co není dnes, může být zítra.

Užijte si zimní sezónu, všechno dobře dopadne!

Martin Mensa
vydavatel