PNEU REVUE 3 / 13

Jen zřídka se zapojuji do debat na našem internetovém diskuzním fóru, protože se myslím, nás lidí píšících o obchodu s pneumatikami je již tak „dost“ na stránkách časopisu a diskuzní fórum má být především tribunou pro čtenáře a lidi z oboru. Přesto jsem se nechal v květnu tohoto roku strhnout jedním příspěvkem a okomentoval názor účastníka diskuze, který popisoval kontrolu z inspekce životního prostředí uskutečněnou na základě udání. Napsal jsem několik nepěkných vět o stavu tohoto státu a národa a o tom, že kooperace mezi udavačem a mocenským aparátem je pro mě symbolem úpadku společnosti.

Onen případ jsem si možná trochu unáhleně a bez znalostí dalších okolností zařadil mezi ten typ udání, kdy na jedné straně je zloba, závist a přítmí anonymity a na druhé neschopný úředník, konající buď pod pohnutkou stejných morálních vlastností, jako má udávající, nebo vlastní neschopnosti a alibismu. K tomuto názoru mě přivedla i vlastní zkušenost s udavačstvím, které se záhy ukázalo jako neopodstatněné, nicméně jsem se k nelibosti úředníků rozhodl vystopovat celou genezi případu a způsob fungování celé mašinerie, která je obludná a funguje právě na symbióze udavače a neschopného státního aparátu. Místo aby byl úředník sebevědomým, odborně fundovaným a racionálně uvažujícím subjektem, který sám na základě odborné úvahy řídí svoji agendu a je-li k tomu určen, vybírá objekt kontroly, musí prý podle jakéhosi zákona vyšetřit 100 % udání včetně anonymních i těch na první pohled zcela vyšinutých. Tento systém, neschopný řídit se vlastním rozumem, je pak snadným terčem různých individuí, od lidí duševně chorých až po ty, kterým činí potěšení nechat si „proklepnout“ svého konkurenta či rozesíláním anonymních udání odpoutat pozornost od sebe samého. Vzniká pak ovšem situace, kdy každý udává každého, jednou je v roli udávajícího a podruhé udávaného, a toto kafkovské prostřední začne po čase připadat všem normální.

        Celý editorial si přečtěte v tištěném vydání Pneu revue...