Podivný rok

Nevíme zcela přesně, co se děje, ale nevíme přesně ani důvody, proč se to vše děje. Neváhejte. Pokud můžete, nakupujte. Těmito dvěma krátkými větami končil můj zatím poslední analytický článek v Pneurevue č. 2/2021. Ale je v nich opravdu všechno. Nakoupili jste?

Nein! Nein! Nein!
Finanční ředitel Michelinu Yves Chapot pronesl nerad větu, které se snad dá i věřit: „Průmysl výroby pneumatik vstupuje do velmi nestabilního prostředí.“ Jak až nestabilního?

Nejčastější tři odpovědi na nejčastější tři otázky tohoto roku jsou:

Nevím.

Nejsou.

Nebudou.

Proč?

Popořádku.

Příčina příčiny
Výroba nákladních pneumatik se za posledních padesát let měnila „pouze“ z pohledu uplatnění nových technologií, vycházejících z aktualizovaných technických a ekologických norem a požadavků.

Ty pilíře, na kterých výroba stála – logistické trasy pro dovoz surovin a komponentů včetně námořních, dodavatelé těchto surovin a komponentů a jejich dostupnost, relativní dostatek a výkon energetiky a dostatek přepravních kapacit včetně námořních, rezerva kvalifikované pracovní síly a její ochota se nechat zaměstnat v odvětví – to vše bylo až do pandemického roku 2020 v rámci možností stabilní a pevné.

Vyrábělo se to a tolik, co trh žádal. Dostupnost, termíny a objemy byly předvídatelné a garantované. Ceny stabilní. Vývoj rovnoměrný.

Vše pochopitelně posuzuji optikou dnešního neklidu.

Asynchronnost zásahů a dopadů karanténních opatření v různých zemích narušilo pevné a roky budované dodavatelské vazby a řetězce.

Masová úmrtí, nemocnost a nemožnost udržet pracovní sílu v původní kondici na původním místě lokace výroby vyvolaly globální chaos.

Do té doby fungující formát praktické rovnováhy nabídky i poptávky byl rozmetán.
Konkurenční boj ekonomik a výrobců už nebyl běh na jednom atletickém oválu, kdy startér vypouští v jeden okamžik na tartan tlupu borců s různými předpoklady, talentem a schopnostmi.

Najednou byl stadion uzavřen, zbloudilí borci tu zmateně sprintovali, tu se nemohli dostat ze šatny na start a časomíra byla na neurčitou dobu vypnuta. Žádní diváci, žádné medaile.

Just-in-time?

Zapomeňte, to skončilo.

Obchod jako vždy
Upřímně a s veškerou úctou k obětem: tak konzervativní obor, jakým je výroba a prodej pneumatik, už nějakou facku potřeboval. Půl století nerušeného plánovaného růstu narazilo na zeď parametrů udržitelnosti života planety. Pokud si někdo do covidu-19 vážně myslel, že svět globálním není a nebude a potrhlé skupinky ekologů jsou šílenci a anarchisté, snad prozřel.

A snad se oči otevřou těm, kteří věří tomu, že o výrobním programu automobilek bude rozhodovat česká vláda, a ne protřele prozíravý majitelský hlouček, který pravidla a limity udržitelného rozvoje chápe. Protože musí. Tam už mají jasno. Nezvratně. O osudu českého automobilového průmyslu rozhodne to, zda se gigafactory na baterie pro elektromobily postaví u nás, nebo ne. A ne to, zda se vůbec někde postaví.

Daleká perspektiva? Ne, otázka dvou pětiletek. Ne víc.

A tam, kde se rozvíjí automobilová výroba, se budou více než jinde vyrábět nové pneumatiky. Jiné než dřív. Strašení zlobivých dětí a seniorů svěžím vichrem Green Dealu má stejné základy a motivy, jako omdlévání britským dam při spatření čoudu parní lokomotivy.

Ďábel na obzoru.

Uhlí na plný pln
Pokud chceme pochopit skutečné příčiny deficitu pneumatik u nás i v Evropě, musíme se na skok zastavit v Číně. Jako vždy.

Ještě minulý rok se zdálo, že Čína se z covidové brzdy a kotvy vymaní jako první. Výroba jela, pneumatiky se kutálely.

Prvním klackem pod nohy byly a jsou ceny a omezenost námořní dopravy nejen na trase Asie – Evropa, ale také (což má vliv i na náš trh) Asie – Rusko. Devítinásobek zdražení tarifu za námořní dopravu jsme se skřípěním zubů skousli. Nedostatek energie v čínské ekonomice je další velkou ranou. Čína je v sevření energetické krize z několika důvodů: vlastní zpřísnění emisních norem (v Donyingu jsme se nemohli ve smogovém mračnu nadechnout a v Šanghaji je rouška roky nutným doplňkem garderoby), nedostatek uhlí (Čína z politických důvodů vyhlásila embargo na dovoz uhlí z Austrálie, ovšem ta je největším exportérem do Číny) a silná poptávka průmyslu. Poptávka vytlačila ceny energií globálně tak vysoko, kde nikdy nebyly, a hle: už tam jsou zase.

Čína se zavázala, že letos sníží emise o 3 %. Což není málo a odporuje to pištění části české politické scény o tom, že Evropa je v omezování skleníkových plynů jediná na světě.

Celý článek si přečtěte v PR č. 4/21

Související články

• Od pneumatiky k integrovaným řešením
• Goodyear představí „totální mobilitu“
• Recyklát z PET lahví se uplatní při výrobě pneumatik
• „Futuricum“ znamená přítomnost
• Jezero černých labutí