Malá úvaha na závěr roku

„Stagflace“, tedy kombinace stagnace s inflací, je jedním z největších strašáků ekonomů. Inflaci tu máme v míře nikoli malé již pár měsíců a nikdo nepochybuje o tom, že s ní budeme žít i v roce příštím. Snad pouze v její výši můžou panovat drobné neshody. Ani prognózy tempa růstu ekonomiky se nijak zásadně nerozcházejí a ačkoli nemají být nijak závratná, stagnace by hrozit neměla.

Je vůbec zajímavé, jak málo se naplňují všelijaké prognózy, ať už ekonomické, společenské či zdravotní, od doby, co do našich životů začal zasahovat virus. A je také zajímavé, jak se rozcházejí různé oficiální statistiky s mými subjektivními pocity. Všude čtu, že se to či ono již vrátilo k hodnotám před rokem 2020, ať už se jedná o obsazenost restaurací, turistický ruch či leteckou dopravu, ale já stále vidím ve velkém hotelu nedaleko mého pracoviště večer čtyři rozsvícená okna, beznadějně prázdnou restauraci s židlemi na stolech a ač bydlím v poměrně frekventovaném příletovém koridoru, letadel na nebi je stále jak šafránu. Tedy alespoň pocitově, oproti minulosti. Čtu o největších úsporách lidí za posledních třicet let a enormní poptávce po všem, co se dá koupit: od bydlení, přes auta až po kryptoměny. Přitom se ale spousta věcí nevyrobila, protože nebyly součástky, děti se rok a půl neučily a miliony odpracovaných hodin proběhly v pyžamovém režimu doma u televize. Zdá se mi, že ekonomika ztrácí veškerou logiku, že žádné ekonomické učení už na současnou situaci nepasuje. Ale možná je to jen tím, že setrvačnost živená dlouholetou relativní prosperitou, efekt „helicopter money“ naší minulé vlády a kompenzace ztrát jedněch odvětví enormními zisky jiných, jimž zdravotní krize naopak prospěla – to vše vytvořilo koktejl, který naší zemi drží nad vodou. Něco mi však říká, že ten oddechový čas již definitivně končí, nebo spíše už skončil.

Nebude to snadný rok. Osobně se budu snažit žít, pracovat a vyhýbat se zprávám  o koronaviru a politice. Když se v Německu hroutil nacistický režim a do společnosti začaly prosakovat informace o zvěrstvech, kterých se dopustil, frčela v tamních kabaretech píseň  Až tolik jsme toho zas vědět nechtěli (je to volný překlad, originál si nepamatuji, ale určitě se to dá někde najít). Ti, co v té době ještě chodili do kabaretů, tušili, že mají problém, a proto toho chtěli vědět co nejméně. Přestože tu žádná paralela s naší situací neexistuje, občas se cítím podobně: nepotřebuji vědět všechno, a nejméně ze všeho mi chybí informace z rubrik nadepsaných Co byste měli vědět…

Přeji vám, abyste letos svůj drahocenný čas věnovali jen věcem, které za to stojí. A úspěšnou nadcházející jarní a letní sezónu.

Martin Mensa
vydavatel