"Nepneumatika" stále láká

Revolučních myšlenek v oblasti osobní mobility bylo vyřčeno hodně, realita za nimi ale tak nějak pokulhává. Podle nejtroufalejších futurologů jsme měli například někdy teď provozovat pod kapotami škodovek a mercedesů soukromé atomové či fúzní reaktory, pohybovat se pomocí antigravitace, pilotovat létající auta, mít rychlé, lehké a levné zásobníky elektřiny o dostatečné kapacitě, a přitom se stále utvrzujeme v tom, že zatím nejsme schopni adekvátně se odpoutat od letité technologie spalovacího motoru (ne, že bych si stěžoval). Asi bychom si prostě měli zvyknout, že skutečně převratné nápady se neobjevují po lusknutí prstů, a i proto je více než pravděpodobné, že náš příští nový směr v dopravě určí náhoda.

Nicméně ani čekání na další epochu nám dnes nebrání využívat neohraničený prostor ke zlepšování v dílčích oblastech, přičemž i tady můžeme natrefit na ideu s dalekosáhlými důsledky.

Vzduch jako problém
Třeba obyčejný defekt pneumatiky. Investujeme nepředstavitelné částky do odolnější konstrukce běhounu, vyvíjíme zpevněné bočnice, montujeme tuhé vnitřní vložky, umíme automaticky měřit tlak v kolech, měníme rezervy za kompresory s těsnicí pěnou, ale ve výsledku jsou to jen provizorní řešení, a tu díru musíme stejně nechat zalátat, pokud chceme jezdit dál a je-li oprava, v tom lepším případě, vůbec možná. Úvah, jak tomu předejít, zde už také pár bylo. Některé se zaměřily na samoregenerační stěny pneumatiky, jiné na extrémně pevnou vrstvu, odolávající penetraci, nicméně nic z toho neřešilo hlavní problém, a tím je rozdíl tlaků mezi vnitřním prostředním pneumatiky a atmosférou, který má tu hloupou vlastnost, že se snaží při každé příležitosti vyrovnat. Jedno malé světélko na konci tunelu ale zamžouralo...
V polovině tohoto desetiletí přišel Michelin s pneumatikou nazvanou Tweel, což vzniklo spojením anglických slov „tyre“ (pneumatika) a „wheel“ (kolo). Jednoduchý a přitom geniální nápad byl postaven na pružných polyuretanových lamelách spojujících kolo s běhounem a úspěšně byl odzkoušen na průmyslových strojích, ale také na osobním automobilu. Různá tuhost lamel v podélném a příčném směru dokázala fantasticky skloubit poddajnost, výhodnou pro komfort s příčnou tuhostí nezbytnou pro směrovou stabilitu vozu. Praktické výsledky však tolik povzbudivé nebyly. Nové kolo sice mělo schopnost tlumit nerovnosti podobně jako vzduchem nafouknutá guma a znamenitě drželo v zatáčkách, jenže už v relativně nízkých rychlostech (nad 50 km/h) se začaly objevovat nepříjemné vibrace a nadměrné zahřívání, které výrazně zkracovaly životnost a urychlovaly destrukci. Lidé, kteří měli možnost nová kola vyzkoušet, popisovali svůj zážitek jako jízdu na hodně hrubém povrchu.
U Michelinu pochopili, že prozatím mají skvělé řešení pro různé bagry, nakladače, mobilní roboty či dvoukolky typu Segway a přihlásila se dokonce NASA, která s firmou podepsala kontrakt na dodání kol pro budoucí generaci lunárního vozu Rover. Nutno ale dodat, že Francouzi neobjevili Ameriku. Třeba australská firma Crocodile Tyres vyrábí gumy fungující na jednodušším, ale podobném principu už pěkných pár let, a třeba malé čelní nakladače nebo vysokozdvižné či některé golfové vozíky používají pevné pneumatiky dlouhá desetiletí.

Kdo uteče, vyhraje
Novátorským vkladem Michelinu samozřejmě bylo uchování tlumicí schopnosti Tweelu. Na průlom to sice nestačilo, ale dnes už můžeme s jistotou dodat, že teď už by to mohla být pouze otázka času, peněz a testování, kdy někdo vytvoří takovou vnitřní strukturu, aby se nežádoucí vlastnosti neprojevovaly, respektive projevovaly se jen minimálně. A není k tomu daleko. Vývoj o pořádný kus posunula instituce, jejíž zájem asi není překvapivý – Pentagon. Ten zainvestoval do společnosti Resilient Technologies sídlící ve Wausau, poblíž wisconsinské univerzity, jejíž studenti Nick Newman a Eric Foltz se pod vedením profesora Tima Osswalda nechali inspirovat Michelinem a pustili se do hledání řešení. První nákresy vytvořili v červnu 2006 a svůj projekt pro nová kola vojenských Humvee nazvali NPT (Non-Pneumatic Tire – bezvzduchová pneumatika).
Intenzivní zájem americké armády byl pochopitelný. Ve srovnání s pásovými vozy se operační schopnosti jejich terénního vozu po zásahu značně sníží. Humvee sice dokáže s přestřelenými pneumatikami „uniknout“ rychlostí 50 km/h na vzdálenost 50 km, ale co je to ve srovnání s technologií, která nejenže nebude na střelbu reagovat, ale je schopná notně odolávat improvizovaným nástražným výbušným systémům (v armádní hantýrce IED). Spousta vojáků sice díky pancéřování primární útok ustálo, ale ty následující v imobilním voze a bez podpory již ne. Kola byla hodně slabým článkem a z tohoto pohledu se čtyřletý grant na 18 milionů dolarů vůbec nezdál být přemrštěný.

Celý článek si přečtěte v Pneu revue č. 4/2012