Nebýt synů, už jsme dávno pryč

Není to tak dávno, co Zdeněk Ševčík, jednatel a spoluvlastník společnosti TASY, uvažoval o prodeji firmy a odchodu z oboru. Dlouhodobě úspěšná společnost, která se kromě svozu a zpracování opotřebených pneumatik věnovala také prodeji pneumatik včetně velkoobchodu, provozu několika servisních středisek pro osobní a nákladní automobily a protektorování, byla v situaci, kdy na jedné straně stále velmi dobře ekonomicky fungovala a vykazovala zisky, ale na straně druhé se tak nějak „zasekla“ v místě a čase. „Měli jsme několik let stále stejný obrat 220 až 240 milionů ročně. Mě už to fakt nebavilo,“ vzpomíná Zdeněk Ševčík.

Bylo to v době, kdy jeho synové Zdeněk (ročník 1993) a Tomáš (ročník 1997) o firmu ještě nejevili zvláštní zájem. „Stále vyděláváme, ale firma nevzkvétá,“ psala manželka Monika staršímu synovi, který tehdy studoval v USA.

Příklady táhnou
Dnes je to úplně jiný příběh. Zapojení synů do rodinné firmy zapůsobilo jako transfúze, kterou podstupují tenisté před klíčovým zápasem. Nasměrovalo firmu na nové cesty a otevřelo dosud netušené možnosti, a to v jejím původním oboru, kterému se věnuje třicet let. Cesta nové generace do firmy však nebyla vůbec jednoduchá a všechno mohlo nakonec dopadnout jinak.

„Krize středního věku“ přišla v podnikání Zdeňka Ševčíka i přesto, že on sám neměl nikdy nouzi o nápady a odmítal chodit jen vyšlapanými cestičkami. Když se firma začala věnovat svozu a nakládání s použitými pneumatikami, zdaleka ještě nebyl tento obor tak exponovaný a společensky významný jako nyní. A pamětníci si vzpomenou, že společnost Tasy byla průkopníkem prodeje pneumatik v hypermarketech, i když tento kontroverzní kanál již dávno opustila. „Stali se z nás ,vyvrhelové´ trhu, výrobci nás od toho odrazovali, ale do tří let tam začali dodávat pneumatiky sami,“ vzpomíná Ševčík na tuto epizodu, kterou neinicioval on osobně, ale jeho dlouholetý kolega Petr Marek. „Já jsem vždy argumentoval tím, že si nedovedu představit, abych si šel koupit kilo brambor, chleba a pomeranče a k tomu přihodil sadu pneumatik. Petr mi oponoval, že nemohu své životní filozofie ani nákupní zvyklosti považovat za univerzální a většinové. A měl pravdu. Byl to několik let  výnosný a zajímavý obchod s krásnou marží, ročně jsme tam prodávali desítky tisíc kusů,“ vzpomíná Ševčík. Postupně se to ale kazilo, supermarkety si stále více diktovaly, tu procenta za narozeniny, tu za leták, tu za regál, až se ten obchodní efekt vytratil úplně. Brzy přišel nový fenomén – internet – ale o tom bude řeč později.

Starší syn Zdeněk ml. tehdy studoval v USA a nic nenasvědčovalo tomu, že se vydá v otcových stopách. „Starší syn je chytrý, vzdělaný, pracovitý, sportovec, ale není to úplně technický typ. V Americe studoval kapitálové trhy a netajil se tím, že si chce vybudovat vlastní existenci a nebýt závislý na rodičích,“ říká Zdeněk Ševčík. Ale pomohla náhoda. V Americe potkal profesora, který mu řekl, že jestli táta něco dělá, on jako syn by na to neměl rezignovat. A vyprávěl mu svůj vlastní příběh. V mládí převzal spolu s bratrem otcovu firmu a za patnáct let ji prodali na burze za mnohonásobek původní hodnoty. A nikdy by toho nedosáhli, kdyby tu firmu budovali z nuly. Tento příběh ve Zdeňkovi ml. zažhnul myšlenku svůj názor přehodnotit. K rozhodnutí přispěla i zkušenost z Itálie, kde strávil jeden semestr studia, v jehož rámci vykonával praxi u rodinné firmy. Po třech týdnech zjistil, kolik věcí lze řešit a zlepšit v tradičním rodinném podniku a že v rámci své práce začal přirozeně řídit ostatní pracovníky.

Mladší syn Tomáš mezitím studoval gymnázium a na jeden rok si „odskočil“ do USA na golfovou akademii. Vyzkoušel si americkou střední školu, naučil se jazyk, ale život v „luxusním ghettu“, jak to nazývá jeho otec, mu nikdy k srdci moc nepřirostl. Po roce se vrátil a pokračoval na gymnáziu. Zahraniční zkušenost měla za následek dvě věci. Přestal hrát golf (vrátil se k němu až letos po dlouhých deseti letech) a s jistotou věděl, že vysokou školu chce studovat v Čechách. Po návratu do Česka zvolil VŠ Škoda Auto, protože ho technika baví. Pak přišel covid, distanční studium a celé to nejisté období, které ho vedlo k rozhodnutí dokončit bakalářské studium a nastoupit v rodinné firmě.

„Mladší syn častěji zdůrazňoval, že nikdy nebude zaměstnancem a že když mu nepůjde to či ono, klidně bude mít malou zahradnickou firmu nebo bude sám opravovat auta. Ale nikdy se nenechá zaměstnat,“ rekapituluje „náturu“ Tomáše Monika Ševčíková.

Náhoda? Nikoli
„Je to šťastná náhoda, že děti už v raném produktivním věku nastoupí na cestu následnictví, nebo na to mají vliv i další faktory?“ ptám se. „Myslím, že to není náhoda. My jsme dětem nikdy neříkali, že tohle bude jednou vaše. Nikdy neměli jistotu, že firmu dostanou, nebo že v ní budou pracovat. Kluci jsou dobře vychovaní, jsou takříkajíc hotoví, a s tím se dobře pracuje. Nikdy s nimi nebyly trable, dobře se učili, sportovali, byli pracovití a zodpovědní. Důležité také bylo, že se o práci doma mluvilo, nikdy to nebylo moje tajemství. A tady ta místnost, kde děláme rozhovor, byla kdysi obývací pokoj, kde se kluci dívali na televizi,“ vzpomíná Zdeněk Ševčík a jeho manželka dodává: „To není úplná samozřejmost. Máme spoustu kamarádů, kteří mají firmy a jsou v podobném věku. Sledujeme, že každý má svůj originální způsob, jak se vypořádat s následnictvím. Někdo udělá miliardový exit, protože nemá nástupce, nebo prostě proto, že si ho nevychoval. Někomu firma pomalu začne slábnout, někomu se povede změna a předání firmy do manažerského řízení. U nás tak nějak přirozeně a k naší radosti došlo k tomu, že se synové „ujali vesla“ k naší radosti.

U společnosti Tasy tedy pracují dvě generace, přičemž ta starší, generace rodičů, je stále svěží a všestranně aktivní. Jaká je tedy „dělba práce“ a především pravomocí? „Syn Zdeněk ml.  je prokurista a má srovnatelné pravomoci jako já,“ říká Zdeněk Ševčík starší. Otec řídí finance, vize a to, kam se má obchod ubírat. „Jsem pro něj poradním hlasem, ale nepletu se mu do provozu a do toho, jak to řídit. Dostávám pouze informace, jaké kroky se chystají podniknout a co to bude stát. Manželka má na starosti legislativu, to jsou takové ty věci, které nikdo moc dělat nechce, ale jsou strašně důležité,“ vysvětluje Ševčík starší a dává další příklad dělby práce.

Development raději na rodičích
„Momentálně máme před velkou investicí – budeme stavět nové logistické centrum s administrativou. Již to vlastně mělo běžet, ale nakonec jsme se se stavebním dozorem dohodli, že tendovat začneme až na podzim, protože ceny jsou teď nesmírně vyšponované. Už se však objevují signály, že trh začíná ochlazovat, což by mělo přinést úsporu. To je právě ta práce, kterou děláme společně s manželkou. Už jsme pár baráků postavili, takže nějakou zkušenost máme, víme, koho oslovit, s kým mluvit, od koho si nechat poradit. Stavební povolení nás stálo dva roky. A to je právě ten druh práce, která se dělá ve dvaceti letech velmi obtížně a s chybami,“ vysvětluje Ševčík.

K jednání o přípravě investice synové chodí, ale jinak jde celá investiční záležitost „lehce kolem nich“. Jejich větší angažmá by nebylo možné ani technicky – provoz firmy je zaměstnává na „full time“ a řešit přitom další velký projekt je nemožné. A manželé jako stavebníci řeší opravdu velké martýrium, např. v rámci archeologického průzkumu nález šesti hrobů ze starší doby kamenné. „U jedné kostry se ale našla měděná jehla, takže jde nepochybně o naše předky,“ směje se Zdeněk Ševčík v narážce na své příjmení.

Ale zpět ke kompetencím: „Syn má tu trpělivost tu sedět, přemýšlet nad zdokonalováním celého systému, analyzovat výsledky, hledat nová řešení, ale kdyby měl jít na úřady a zařizovat vše kolem stavby, tak ho to zničí a totálně semele,“ vysvětluje Ševčík. I když mladší Tomáš už nějakou zkušenost s vyřizováním povolení a stavbou má. U servisu v Brně na Vinohradech postavil ruční myčku – a tak poznal, co to je 14měsíční boj s „větrnými mlýny“. „Pro mladé lidi je to strašně těžké, v tom jim především pomáháme,“ dodává Zdeněk Ševčík.

Internet a velkoobchod
V čem především je mladá krev firmě přínosná, či dokonce nepostradatelná, jak vyplývá z předešlého rozhovoru? „Zdeněk ml. pracuje na všem, co firmě pomáhá jít vpřed. Snaží se maximálně věnovat digitalizaci a propojení firmy se světem elektronickou cestou. Prakticky nepřetržitě upravujeme informační systém, vyvíjíme nové weby a pracujeme na věcech, které jsme dříve vůbec neřešili. Teď přišel s tím, že si pojistíme pohledávky. Bylo to po jedné nepříjemné zkušenosti, která nás bude stát asi půl milionu korun,“ dává příklad Ševčík starší toho, jak ekonomické vzdělání pomáhá řešit věci, které by asi jinak vůbec nepřišly na přetřes. Moje úloha je vyslechnou návrh a ideálně nalézt partnera, se kterým takovou věc můžeme zrealizovat a na juniorovi je, celé to odpracovat. Nebo dává příklad, jak syn Zdeněk vytvořil „přes noc“ novou účetní osnovu, na kterou nevěřícně zírala i zkušená účetní. „Měsíc jsem si to studoval,“ odpověděl suše Zdeněk ml. A otec dodává: „Udělal něco, čeho já nejsem chopen. Možná bych to třeba pochopil, mám nějakou zkušenost, povědomí, ale nikdy bych se k tomu nepřinutil.“

Další zcela zásadní oblastí, v niž se angažuje mladá krev, je internet. Firma před několika lety založila e-shop, ale jak říká Ševčík starší, bylo to „za pět minut dvanáct“, konkurence již měla patnáct let náskok. „Volal mi konkurent a gratuloval mi, tak se ptám k čemu. Prý jsme vyhráli E-shop roku. Máme hodnocení 98 %, na Slovensku dokonce 99 %. Je vidět, že to dobře funguje.“ Ve skladu nedaleko centrály v Mokré panuje perfektní pořádek, skladníkům tu slouží nejen moderní skladový systém, ale i balicí stroje, a zákazník může platit pomocí terminálů „à la Alza“. Tasy se netají tím, že v oblasti on-line prodeje pneumatik aspiruje na to stát se mezinárodním dodavatelem. „Ve srovnání se situací před pěti lety jsme se v tom velkoobchodu hodně posunuli. Tehdy tu skladnice seděly na bobku a motaly fólie rukama, dnes je vše elektronizované, pod kódama, skladníci používají čtečky, dramaticky se snížila chybovost. Ale ty investice jsou brutální,“ uvažuje Zdeněk Ševčík při návštěvě skladu, kde se pomalu loučíme.

Zabrousili jsme i na řadu dalších témat, jako je situace v maloobchodu, spolupráce s výrobci, franšízové sítě a další, ale na ty snad přijde čas někdy příště. Syn Zdeněk ml. zrovna hlásí otci, jakou má radost, že se prodaly čtyři sady třiadvacítek do Francie, což je samozřejmě kapka v moři letošního miliardového obratu, ale ta radost vyjadřuje nadšení z něčeho nového, neprobádaného, co se možná teprve rodí, ale těm mladým to nedává spát. „Já dnes říkám, že jsem měl mít Klapzubovu jedenáctku, a bylo by to všechno vyřešené,“ směje se Zdeněk Ševčík a jeho manželka Monika uzavírá, jaký je recept na to mít dobré pokračovatele: „Fungující rodina, otevřenost, dobré vztahy, komunikace a sport, vedoucí k disciplíně a smyslu pro povinnost.“ To je Tasy se svým návodem, jak na následnictví.