Musíme to nějak přežít

S Jindřichem Šafránkem jsme se začali potkávat koncem devadesátých let a za tu dobu udělali pár rozhovorů. Mezitím uteklo také pár let – přesněji řečeno čtvrtstoletí – a pozvolna zjišťujeme, že „klasická“ témata oboru v našem povídání pomalu „přebíjejí“ obecné „filozofické“ otázky světa kolem nás. To zatím poslední setkání, které se uskutečnilo v srpnu letošního roku, tento nastolený trend ještě umocnilo.

Předem jsme si domluvili, že si budeme povídat o tématu „nástupnictví“ ve firmách, ale nakonec by to dalo na dobrých deset stránek časopisu. Ty pochopitelně k dispozici nemáme, ale po přečtení šestistránkového přepisu rozhovoru jsem usoudil, že za ještě jedno pokračování to určitě stojí. A tak druhou část povídání s Jindřichem Šafránkem najdete ještě v příštím čísle.

Potkali jsme se na zemědělské usedlosti v podhůří Železných hor, kterou Šafránek koupil před sedmi lety a kde většinu roku žije. „Když mi bylo sedmdesát, řekl jsem si, že začnu dělat to, co dělali moji předci, což byli mlynáři a sedláci. Tip na tento statek mi dala vnučka, no a já si na stará kolena hraju na sedláka,“ směje se „pneuservisák“ Jindřich Šafránek, který vlastní a provozuje čtyři pobočky v Praze, jednu v Plzni a jeden společný podnik v Poděbradech. „O zemědělství jsem věděl jen to, jak zasadit brambory a pěstovat rajčata, které jsem měl na Rudné (Rudná u Prahy – jedna z poboček, pozn. red.). Ale jako malej kluk jsem jezdil za strejdou na pole. Teta milovala krávy a pouštěla je volně ven na pastvu,“ vzpomíná Šafránek, který nyní chová na statku 23 krav a zkušenosti své tety rozvíjí dál. „My chováme masný skot. Všichni se diví, že maso našich krav chutná jinak než jinde. Je to tím, že jsou venku, hýbou se, jejich svalovina pracuje,“ vysvětluje Šafránek a starostlivě kontroluje žlaby na vodu na jejich pastvě. „To sucho je hrozné. Každá vypije 70 litrů denně – krát dvacet tři, a to je jen pití pro krávy.“

Čas vrátit se zpět
Dnešní den Jindřicha Šafránka vypadá úplně jinak než dříve v pneuservisní firmě: „Makám od rána do večera, ono vám to prostě nedá. Ráno vstanu, jdu se podívat na včely, pak jdu nasypat slepicím a zkontrolovat krávy, jestli mají dost žrádla a pití. A potom jdu do lesa. Mám tu na práci dva Ukrajince, jsou velmi poctiví a pracovití. Ale je to jako s traktorem – musíte v něm sedět a řídit ho, pak to funguje dobře. A večer jsem tak unavený, že sebou fláknu a usnu jako špalek.“ Dodává, že na statku „zakázal televizi“, protože „to je zloděj času a posel špatných zpráv“, pouze se občas podívá na film na počítači.

Jindřich Šafránek přiznává, že jeho „návrat k přírodě“ je jeho dobrovolná volba, která mu sice zplna vyhovuje, ale současně je něčím, co by měl v té či oné podobě udělat každý. „Přetechnizovaná společnost sama sebe ničí. Vykopali jsme si technický hrob a teď je na čase vrátit se kousek zpátky.“ Přitom auta a techniku miluje, v mládí dokonce závodil a dodnes, jak může, se svými vlastními slovy „rejpe v traktorech“. „Většinou člověk zjistí, jak málo potřebuje k životu. Nosím montérky jako moji zaměstnanci, boty si kupuji pracovní. Dávám tady dohromady polní a lesní cesty, protože je potřebuji a nikdo se o ně nestará. Dříve, když hajní žili v lesích, byly v pořádku. Dnes jsou hájenky prázdné, stroje prodané, lidé se rozutekli do měst ,za lepšímʻ a manažeři z Hradce to tu řídí na dálku,“ vyjmenovává Šafránek soudobou realitu.

A věru není jednoduché přejít na pneuservisní téma. Ptám se na skladové zásoby a hned se se řeč stočí na nedostatek pluhů. Na otázku, jakou očekává zimní sezónu, Šafránek odpovídá: „Zoufale čekám čtvrtý týden déšť. To je moje žabomyší přání. Nečekám sníh, ale déšť.“

Za volant ne moc prudce
Ale postupně se přece jenom dostáváme k hlavnímu tématu – budoucnosti firmy z hlediska nástupnictví. Přes zřejmou tělesnou i duševní svěžest je Jindřich Šafránek ve věku, kdy, jak sám říká, „nemohu nic dlouhodobě plánovat, musím se těšit z každého dne, že můžu pracovat hlavou i rukama a doufat, že moji potomci budou za něco stát a povedou firmu dál.“ A to je vlastně Šafránkovo krédo v této oblasti. Svůj „exit“ již vlastně vykonal, když založil „agro divizi“ firmy, o kterou se stará, zatímco původní byznys sleduje jen zpovzdálí a jak říká, nechává všemu volný průběh. Ve firmě má zkušené manažery – zaměstnance a také dva rodinné příslušníky, obě ženy. Jedna se stará o účetnictví, druhá o IT, internet, B2B, leasingovky, takové ty „moderní“ atributy současné firmy. Potenciálních následníků je dost, nedávno přibyl i ten nejmladší, pravnuk Matyášek, kterého ovšem Šafránek podle vlastních slov „učí jezdit traktorem“. Ale vážně. Jasné noty, kdo a kdy převezme dlouhodobě vůdčí roli, zjevně zatím neexistují.

Připadá v úvahu, že místo rodinného příslušníka zaujme tuto roli někdo „z venku“? „Dovedu si představit, že takový scénář by mohl být úspěšný. Ale vše musí být založeno na osobním vztahu. Takového člověka nenajdete prostřednictvím výběrového řízení, takového musíte znát dobře třeba dvacet let. Znát jeho pracovní historii, co dokázal, co nedokázal… Je to složité. Důležitý je instinkt. Nasát vzduch a říct, tenhle vypadá, že by mohl být dobrejʻ. Jako když se peče kachna. A nemusíte o tom ani moc přemýšlet. Řekl bych, že řízení firmy je hodně intuitivní záležitost.“

Vše ale musí jít postupně, ne zhurta. „Když prudce taháte za volant, jdete  do smyku,“ říká Šafránek. Lidem podle svých vlastních slov dává velkou volnost a důvěru. „Probírám s nimi jen větší investiční věci a jakými směry se ubírat. Na statku jsem zapřažený od rána do večera, tak ani moc jinou možnost nemám. Ani těch manažerů moc nemám. Musíte je hodit do rybníka a kdyby se topili, tak je začít tahat za šos ven. Když se netopí, tak je nechám být. Jak jinak poznáte, co v lidech je? To je stará věc, kterou dělal už Baťa. On bral lidi od verpánku a šoupal je výš. Výsledky vidím v počítači, sleduji obrat, co se kde dělá, a mám tam dokonce ty kamery, na které se stejně nedívám, protože nemám čas.“

Takže shrnuto, manažeři pana Šafránka „jsou ve sledování“ a teprve čas ukáže, jestli tato cesta má budoucnost. „Sem tam do nich žďuchnu, ale nebiju je. Dávám doporučení s tím, že si to manažer nakonec udělá, jak chce. A pak se podívá na své výsledky,“ uzavírá toto téma Šafránek.

Prodat? Nikdy!
Uvažoval někdy Jindřich Šafránek o prodeji firmy? „Ne, nikdy, a kdybych to udělal, znevážil bych své potomky. A až tady jednou nebudu a budu se na všechno dívat shora, tak kdyby to někdo chtěl udělat, musel bych ho nakopat do pr…,“ zní kategorický verdikt.

„Jsem takový pesimistický optimista,“ charakterizuje sám sebe Jindřich Šafránek, který sice společnost a poměry v ní nešetří, ale současně věří v budoucnost „Největší problém nejsou lidé, ale největším škůdcem pracovní morálky jsou státy.“ A na konto vlastní firmy dodává: „Věřím, že tuto dobu nějak přežijeme a že i po mně bude firma nadále existovat.“