Kde nic není, ani čert nebere

Odborné znalosti a nezbytné praktické dovednosti se samozřejmě promítají do kvality odvedené práce. Když potom výsledky této práce bezprostředně ovlivňují bezpečnost provozu na silnicích, je neoddiskutovatelně zřejmé, že nelze tyto otázky podceňovat. Má být garantem vzdělávání stát, nebo je to vnitřní úkol odvětví?

Jaká je obecná úroveň vzdělání a kvalifikace pracovníků pneuservisů v ČR? Je existující systém dostatečně flexibilní v souladu s měnící se tváří pneuservisního i autoservisního odvětví? Nekvalifikované opravy, které dělají z aut vražedné nástroje, jsou bohužel v Česku na denním pořádku.

I kdyby mělo být vzdělávání vnitřním úkolem odvětví, měl by to být stát, který danou vzdělávací instituci autorizuje. Stát určuje, že řidič musí mít řidičský průkaz, což je s ohledem na případné následky celkem logický krok. A nebyla by stejně logická státem definovaná pracovní pozice mechanik v pneuservisu, když výsledek jeho práce ovlivňuje bezpečnost provozu minimálně stejně nebo více než řidičský průkaz. O samotné vzdělání se potom už může postarat samo odvětví.

Problém nedostatku řemeslně vzdělaného personálu je však nejspíš důsledkem celospolečenské situace, v níž je jakékoliv dítě bez vysokoškolského titulu v očích samotných rodičů a potom celé společnosti jakýmsi outsiderem.

Společenstvo vulkanizérů se tedy pokusilo spolu s Národním ústavem pro vzdělávání definovat pracovní pozici s názvem „mechanik komplexního pneuservisu“, kdy je předmětem vzdělání pensum informací týkajících se nejenom konstrukce a oprav pneumatik, ale také konstrukce a oprav podvozků automobilů. Tím by mohl být položen základ světlým zítřkům, ale otázkou stále zůstává, zda v populaci existují jedinci, kteří by měli o studium tohoto oboru zájem. Dali jsme tedy slovo těm nejpovolanějším, abychom se z teoretické roviny přesunuli do reality.

Celý článek si můžet přečíst v aktuálním vydání Pneu revue 2/2016.

Napsal: redakce