Měl jsem štěstí na lidi

Plných sedmnáct let stál v čele společnosti Barum Continental ing. Pavel Pravec. Poslední dubnový den, kdy zároveň oslavil narozeniny, si zvolil za svůj poslední pracovní den u firmy. Za jeho působení se Barum Continental dostal na špici výrobců...

Plných sedmnáct let stál v čele společnosti Barum Continental ing. Pavel Pravec. Poslední dubnový den, kdy zároveň oslavil narozeniny, si zvolil za svůj poslední pracovní den u firmy. Za jeho působení se Barum Continental dostal na špici výrobců pneumatik a vrátil se k nejlepším tradicím gumárenské výroby na Zlínsku.

V podniku jste pracoval od roku 1970 po ukončení studia na technologické fakultě VUT. Je to tedy plných 37 let, což je dostatečně dlouhá doba k bilancování. Jak budete na uplynulá léta vzpomínat?
Podnik Barum mi byl osudem snad předurčen. Při studiu na gymnáziu od roku 1958 přišel v rámci sbližování budoucí inteligence s dělnickou třídou příkaz se současně vyučit odborné profesi. A byl to právě Barum, tehdy Rudý říjen, kde jsem se poprvé setkal s výrobou pneumatik a získal výuční list konfekcionéra a lisovače pneu. Když si odmyslím ten politický záměr, bylo to moudré rozhodnutí a klidně bych to i v současných podmínkách zavedl znovu. Po absolvování vysoké školy a vojny byl Rudý říjen podnik, který přiděloval svým zaměstnancům byty, a to rozhodlo. Měl jsem asi štěstí, protože jsem dostal šanci pracovat v Indii, kde závod Vikrant dodaný z ČSR moc nefungoval a bylo nutno restrukturalizovat sortiment i technologie. Tam jsem dobře poznal i Petra Zítka, se kterým jsme tu slávu a špičkové postavení Barumu uskutečnili. Měl jsem vždy štěstí na lidi a dostalo se mi hodně příležitostí přiučit se od zkušenějších. Hodně mi daly mé pobyty v zahraničí, kde jsem musel rozhodovat a předvádět výsledky bez zázemí, leckdy i v nepřátelském prostředí. To vše byla úžasná škola, která přišla vhod.

Naplnily se vaše představy, s nimiž jste v roce 1990 nastupoval do čela naší společnosti?
Mohl bych odpovědět ano, naplnily a přeplnily. Asi se nikdy nepodaří splnit každý sen, každé přání. Ale to, co je reálné a možné, a ke splnění je třeba spousta práce a peněz, to se také dá uskutečnit. Peníze a podporu jsme zajistili od velkého partnera, práci jsme museli udělat sami, museli jsme se naučit pracovat a ne jen práci předstírat. Na každém počátku je potřeba stanovit cíl. Moc jsem o tom nemluvil, ale cílem byl, je a bude samotný člověk. Prosperita firmy, dosahování ohromných zisků, to vše jsou jen nástroje, bez kterých se žádný cíl nemůže uskutečňovat. Vytvoří se tím však takové podmínky, že se vyplatí tvrdě pracovat. Každý jednotlivec se pak musí svoji vlastní svobodnou vůlí rozhodnout, co se sebou udělá: jestli se mu vyplatí být poctivý a naučit se něco navíc, co mu dá šanci nepřijít o práci. To nejcennější, co se ve velké míře povedlo, je právě změna myšlení našich lidí. Stali se z nich profesionálové, mohou pracovat, a umí to dobře, kdekoliv ve světě – a obstojí. Je to víc než všechny dividendy a bonusy, snad by si toho ještě mohli i vážit. Tam, kde odboráři dupou nožkama a pískají na píšťalky, že chtějí víc ze zisku a ,vraždí ´ si podnik, který jim sice nepatří, ale živí je, tam se asi dlouhé budoucnosti nedožijí.

Za vašeho působení vstoupil podnik Barum do rodiny závodů koncernu Continental. S odstupem času se ukázalo, že to byl správný krok. Jaké je vaše hodnocení po těch čtrnácti letech?
Nebylo to snadné rozhodování a přesvědčování kolegů, že právě v té situaci, ve které jsme byli, je Continental nejlepším řešením. Nyní jsme největším závodem, s nejvyšší úrovní všech ukazatelů v koncernu, jsme vlajkovou lodí flotily. Máme nejen největší objem výroby i investic, ale i ziskovost a přes kotrmelce naší koruny nosíme investorovi zlatá vejce, s dlouhou perspektivou. Stali jsme se největším samostatným výrobně prodejním celkem na světě, vyrábíme sortiment nejkvalitnějších (i nejdražších) pneumatik a v kombinaci tří stěžejních parametrů nemáme na světě konkurenta: náklady, kvalita, produktivita. Jsou na světě místa s levnějšími náklady i pracovní silou, ale buď tam mají pořád nějaké revoluce a převraty, nebo toho ta síla moc neumí, nebo cokoliv jiného. Pokusy nalézt druhou zemi zaslíbenou, jako Otrokovice, dělá každý, nejen Continental. Není prostě nikde jinde. V budoucnosti určitě taková místa budou nalezena, a proto nesmíme usnout na vavřínech, ale pořád bojovat a zlepšovat i to, co už je dobré.

Existuje něco, co byste v minulosti udělal jinak?
Určitě ano, ale v tom je to kouzlo, že nic nejde vrátit. Jen napravovat chyby, kterých jsem se dopustil. A nebylo jich zas tak málo. Tu příležitost napravit minulou chybu dostává každý, ne každý si ji uvědomuje a ne každý ji chce napravit. Já jsem byl vždy vděčný těm, co mne před chybou varovali nebo na ni upozornili. Měl jsem a mám úžasné přátele, bez kterých bych nic nedokázal. Je to dílo společné a doufám, že bude i pokračovat. Nic víc si nepřeji.